Bílý kámen: tradice, která přerostla v návraty celých generací

Bílý kámen se každoročně koná 1. května a ani letos nebude výjimkou. Tradiční akce znovu otevře jinak
nepřístupný vojenský újezd Libavá tisícům turistů a cyklistů. „Libavsko je tak překrásné území, že není možné preferovat jakoukoliv jeho část. Tu si musí najít a zamilovat každý z nás,“ říká jeden z jejích zakladatelů, organizátor Jaroslav Koš – Jerry.
V rozhovoru vzpomíná na vznik akce, její proměny i to, proč se na ni lidé vracejí napříč generacemi.

Pamatujete si, jak vlastně Bílý kámen v roce 1994 vznikl? Co byl ten první impulz – proč jste
do toho tehdy šli?
V obcích okolo vojenského prostoru byla známá pověst o Bílém kameni i starý zvyk
místních obyvatel zjara na toto skalisko vystoupit a nabílit ho vápnem. Snažili jsme se o
obnovení této tradice, ale vojáci pro to neměli pražádné pochopení – až vše zachránil můj
přítel generál Podešva. Pod jeho ochranou dostala akce zelenou a najednou všechno šlo. A
tak desítka zaměstnanců bystřického obecního úřadu připravila během měsíce první ročník
Kamene za účasti sedmi set nadšených turistů a cyklistů. Po třech letech jsme převzali
přípravu dalších ročníků s bystřickým Auto-velo-klubem.

Sledujete ty roky, jak se sem lidé vrací. Máte pocit, že už sem nejezdí jen jednotlivci, ale že
„dorůstají“ celé rodiny? Vnímáte tuhle kontinuitu?
Věřím, že jen stěží byste dnes v širokém okolí zejména mezi průměrnými cyklisty
našla někoho, kdo se této akce nezúčastnil, většina se mezi nás ráda vrací. Najdete tu i
desetičlenné skupiny sloučených rodin, mnohačlenné nejrůznější sportovní i firemní týmy
i jedince samotáře.

Čím si vysvětlujete, že akce pořád drží a lidi přijíždějí znovu? Je to víc tím, že se otevře jinak
nepřístupný vojenský prostor, nebo spíš pohybem a atmosférou?
Zejména v prvních letech to bylo zpřístupnění vojenského prostoru, jinde v republice
nevídané a Libavé záviděné. Ale byla byste překvapena, kolik lidí sem jezdí především za
poznáním desítky let nedotčené přírody. Mnozí mají na léta rozdělené území vojenského
újezdu a systematicky projíždějí jeho části. A samozřejmě fakt, že mohou desítky kilometrů
jezdit po cestách, aniž by potkali auto, je v dnešní době něco nevídaného a pro účastníky
doslova euforického.

Co je podle Vás pro účastníky největším lákadlem dnes? Změnilo se to nějak oproti
začátkům?
Díky pochopení všech přednostů libavského vojenského újezdu, kteří se za těch
třiatřicet let v této funkci vystřídali, je to určitě postupné umožnění poznání dalších a dalších
částí vojenského prostoru za dodržení striktních podmínek. Jsme velmi rádi, že v posledních
letech nám pplk.Ing. Zakuťanský umožnil poznání snad nejkrásnější části zdejší přírody,
kterou je bezesporu centrální část vojenského újezdu, včetně části údolí povodí řeky Odry.

Když se na to díváte s odstupem – co Vám na Bílem kameni dělá největší radost? Je to
počet lidí, atmosféra, nebo právě to, že se z toho stala tradice?
Ne. To vše je jistě důvodem k radosti pořadatelů, ale nejhlavnější věc je jiná. K
úžasným současným hlavním pořadatelům Kamene – bystřickým Hanákům za vedení Milana
Heřmana – se připojil libavský spolek Lubavia, pečující o všechny památky na území
vojenského újezdu a na Bílém kameni s nimi účastníky seznamují. Ale ještě větší radost mám
snad z toho, že každý účastník této akce věnuje ze svého vstupného dvacetikorunu přímo na
opravy a údržbu těchto památek.

Máte pro letošní účastníky nějaké tipy? Co by určitě měli vidět, co naopak klidně vynechat
a kterou trasu byste doporučil?
Paní redaktorko, to po mě prosím nechtějte. Libavsko je tak překrásné území, že není
možné preferovat jakoukoliv jeho část. Tu si musí najít a zamilovat každý z nás. Já ji hledám již
šedesát sedm let od chvíle, kdy jsem tam jako voják poprvé vstoupil…

Pro Bystřické noviny – Petra Pášová

Vydáno na webu akce Bílý kámen s laskavým svolením Jaroslava Jerryho Koše

Foto náhledového obrázku: J. Machala (Lubavia.cz)